Procházka okolo rybníka

Když budete projíždět Kokořínským dolem, určitě vaší pozornosti neunikne rybník Harasov. Silnice totiž tvoří jeden z jeho břehů. Jestliže nemáte zrovna naspěch určitě se vyplatí zde zastavit a udělat si krátkou (asi hodinku) procházku kolem něj. Parkoviště je hned vedle.

Ve stopách praotce Čecha

Pokud se někdy budete toulat rovinatým Polabím, neunikne vaší pozornosti legendární Říp. Hora na níž se podle pověsti zastavil praotec Čech a zvolal: "To je ta země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!" Ponechme stranou polemiku, zda to bylo dobré rozhodnutí či nikoliv i spekulace o tom, na kterém kopečku se to vlastně doopravdy zastavil. Raději se sami vydejme nahoru, na Říp.

Na horu Říp vede několik přístupových cest. My se vydali tou od Krabčic. Nenechte se zmást snímkem na mapy.cz, kde je zřetelně vidět parkoviště přímo na úpatí hory. To už dávno neplatí a parkuje se na konci obce. Pokud byste chtěli ušetřit mrzký peníz na parkovném, musíte se vrátit zpět do obce a najít si místo někde v jejích uličkách. Veškeré obecní pozemky v dohledu od parkoviště jsou podle místní vyhlášky rovněž zpoplatněny a obsluha parkoviště si vás poměrně rychle odchytí, neboť je na podobné vykuky vybavena bicyklem.

Valašský skanzen

Valašské muzeum v přírodě je oficiální název skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Tam byl cíl našeho rodiného výletu. Překvapila mě rozloha areálu. Při jeho návštěvě není radno plánovat ještě další výlety, na jeho kompletní prohlídku potřebujete minimálně 4 hodiny, spíš více. Jako by se tu zastavil čas. Personál oděný do valašských krojů byl milý a pokud jste projevili o něco zájem, jeho vyprávění nebylo k zastavení.

Zvířátka na Mniší hoře

Jako rodačka z Brna jsem vždycky tvrdila, že brněnskou ZOO znám "jak svý boty" a každého potencionálního výletníka od návštěvy zrazovala. Nedivte se: dlouhá a nudná cesta do kopce, během níž bylo zvířátek poskromnu (= jen výběch s lamami) děti přiliš nanadchla a tak už po pár metrech otravovali s tím, že je bolí nožičky, mají žízeň, chce se jim čůrat a co krok, to otázka "Kdy už tam konečně budem?" Na vrcholu Mniší hory se děti na chvíli uklidnily a obdivovaly několik výběhů se zvířátky. Pak následovala stejně nudná cesta dolů, i když tentokrát lemovaná více výběhy, v nichž se zvířátka držela ve spodních částech, takže je stejně nebylo skoro vidět.

Setkání s Budhou

Před týdnem jsem si sbalila tašku, rozdělila úkoly, svěřila Adámka do manželovy péče (Jitka se už před pár dny svěřila do péče babičky) a vyrazila s přáteli směr Praha-Mělník-Tupadly. Na kopci nad Tupadly je už z dálky vidět tajemná věž. K ní patří i zámeček zvaný Slavín obklopený parkem. V jeho areálu se nalézá budhistické meditační centrum Samadhi. Tam byl náš cíl. Strávili jsme tam úžasný týden plný meditací, cvičení tajči a jógy, zpívání manter, výletů do okolí i obyčejného klábosení.

Hned po příjezdu jsme měli volnou chvilku a tak jsem popadla foťák a vyrazila prozkoumat náš dočasný domov. Zámecký park mě okouzlil. Vlastně jsme ani nepoužívali výraz park. Pro to místo se hodilo spíš slovo les. Tak tedy les pod zámkem je spousta kouzelných zákoutí přímo vybízejících k zastavení a věnování pár minut meditaci, modlitbě či jen obyčejnému se kochání místem.

ZOO na Svatém Kopečku

Zoologické zahrady jsou vítanými cíly pro rodiny s dětmi. Přijměte tedy pozvání do Olomouce. Přesněji, nedaleko Olomouce je poutní místo Svatý Kopeček. A hned pár metrů od kostela je vsupní brána do zdejší ZOO.

Jelikož už mám děti dlouho (?), prošla jsem s nimi několik ZOO v naší republice. Tu na Svatém Kopečku zatím považuju za nejhezčí z mnoha různých důvodů.

Napříč galaxií

Moje genealogické bádání mě zaválo do Opavy - tedy spíš do zdejšího archivu. Jelikož jsem toto město nikdy předtím nenavštívila, obětovala jsem cca 2 drahocené hodinky času a trošku si to tu prohlídla. Docela jsem byla překvapená, jaké je to nádherné město.

Už cestou z nádraží do archivu jsem malounko zabloudila a zdržela se "zkratkou" v parcích jimiž je lemováno celé historické jádro. Nějak jsem si popletla směry a tak jsem nakonec ty parky prošla skoro celý. Ale stálo to za to. Hned nedaleko nádraží byli na vyvýšeném místě obrovští kovoví ptáci (tuším tři). Podivuhodné na nich bylo to, že nějak poznali, že je nedaleko nějaký člověk a otáčeli se za ním. Kromě nich jsem v parcích minula několik dalších soch i fontánek.